Zbraň zachraňující životy – Vakcína

22.02.2021

Smrtonosná zbraň lidstva. Zbraň, se kterou naší nepřátelé nepočítali. Je to zbraň, která vše změnila. Zbraň, která, ačkoliv to zní divně, zachránila miliony životů. A pořád zachraňuje.

Braní nás před neviditelným nepřítelem. Nepřítelem, který má sto chutí nás zneužít a poté chladnokrevně zabít.

Opravdu je vakcína tak cool, jak to vyznělo? O tom se můžete přesvědčit (nebo taky ne) v tomto článku.

Definice

Vakcína je jedním z hlavních výdobytku moderní civilizace. Jedná se o lékařský zákrok, kdy zdravý organismus záměrně infikujeme. Do těla jsou vvedeny oslabené patogeny, nebo vůbec již hotové protilátky.

Kvůli tomu, že se imunita dokáže učit, brzy se člověk stává imunním. A když je pak vystaven reálné nemoci, tak ji buď nedostane vůbec, nebo dostane jen mírný průběh.

Historie

Nejstarší zmínky pocházejí z východní Asie již z doby tisíc let před naším letopočtem. Ti tam měli poněkud zajímavý způsob řešení. Pro ochranu používali stroupky z neštovic již nakažených lidí. Ty stroupky třeba rozmělnili na prášek a vdechovali. Bylo to však poměrně účinné. Tento způsob se později jedná anglická aristokratka (Mary Wortley Montang) pokusila zavést i v Evropě.

První očkování, tak jak si ho představujeme, provedl britský lékař Edward Jenner roku 1796. Ten zjistil, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice pravé již nemívali. Tento lékař to poprvé vyzkoušel na nikom jiném, než na osmiletém synu svého zahradníka - na Jamesu Phippsovi. Naštěstí očkování bylo úspěšné a malý klučina žil šťastně dál, aniž by se musel obávat, že by se někdy nakazil těmi pravými. Mimochodem tehdy vznikl výraz vakcína. (Vacca je z latinského kráva.)

Roku 1855 se pak začalo očkovat proti vzteklině. A pak se to rozjelo... Z moderní historie stojí za zmínku výroba vakcíny proti Covid-19.

Jak funguje?

V těle máme dva typy imunity. Vrozenou a získanou.

Vrozená imunita dokáže rozpoznat cizí antigen už při prvním setkání. Odpověď je malá a organismus se moc neubrání.

Další je získaná imunita. A tady to je zajímavé. Totiž během prvního setkání je část těchto škodlivých struktur jakožto "učební exponát" podávána dalším částem imunitního systému. To pak vede k tvorbě získané imunity. Při druhém kontaktu tělo už není bezmocné a dokáže se spolehlivě branit.

Lidi se tohoto procesu naučili využívat. To se provede tak, že tělu podáme antigeny spojené s patogenem, který stojí za onemocněním. Antigeny si imunita zpracuje a jedinec se stává vůči určité nemoci imunní.

Imunizace

Při imunizaci se stáváme imunní vůči určitému typu antigenu. Rozlišujeme aktivní imunizaci a a pasivní.

Při aktivní se očkuje oslabenými patogeny a při pasivní již hotovými protilátkami. Více: ZDE

Typy vakcín

Prvním typem je oslabená vakcína. Ta obsahuje živé patogeny, které jsou, jak už to z názvu vypovídá, oslabené. Tím pádem nedokáží vyvolat onemocnění. Nejvíce, na co se zmůže je mírná infekce.

Další je inaktivovaná vakcína, která je tvořena mrtvými patogeny. Usmrcení patogenů musí proběhnout tak, aby se zachovala struktura patogenů.

Toxoidová vakcína sestává z bakteriálních toxinů, jež mají potlačenou schopnost vyvolat toxickou infekci. Pořád ale platí, že antigeny nesmí být poškozené.

Vakcína, ve které jsou pouze fragmenty původce onemocnění, se jmenuje subjednotková. Tyto fragmenty se separují z usmrceného patogenu.

Rekombinantní vakcína je velice podobná subjednotkové. Rozdíl je ten, že podjednotky získáváme pomocí genetického inženýrství. A to jako produkty činnosti bakterií a kvasinek.

Nejnovějším typem vakcíny je genová vakcína, též RNA vakcína. Ta, ve zkratce řečeno, donutí buňky očkovaného jedince, aby dočasně vyráběly fragmenty patogenu. Na ty poté imunitní systém reaguje.

Složky

Vakcína se skládá z aktivní složky, adjuvans, konzervantů, pomocných látek a zbytkových látek.

Aktivní složku tvoří antigeny (= bakterie, viry), na které imunita reaguje. Jedná se o účinnou složku vakcíny. Je jí tam ale hodně málo. [1]Abychom získali představu o tom, jak malá jsou tato množství, jedna tableta paracetamolu obsahuje 500 miligramů léčiva. To je několik tisíc krát více než množství účinné látky, které byste našli ve většině vakcín. Stovky tisíc jednotlivých vakcín lze vyrobit z jedné čajové lžičky účinné látky.[1]

Adjuvans jsou látky, jež zesilují imunitní reakci na podaný antigen. Nejčastěji to jsou soli hliníku (většinou hydroxid hlinitý) nebo třeba parafínový olej.

Konzervanty slouží pro zabránění kontaminace bakteriemi nebo houbami. Využívají se jen u vícedávkových balení. (Stejné balení se použije několikrát - větší šance kontaminace.) Využíván je thimerosal, což je rtuťnatá sůl. V minulosti byl využíván jak u dětských vakcín, tak i u vakcín pro dospělé. Nicméně u nás na přelomu tisíciletí se u dětských používat přestala. A to i přesto, že nebyla prokázána žádná hrozba. U vakcín pro dospělé většina výrobců thimerosal odstranila. Nebylo to však nutné, množství rtuti bylo vyhodnoceno jako tak nízké, že to ani nebylo doporučeno.
Hlavním úkolem stabilizátorů (též pomocné látky) je stabilzace vakcíny. To znamená, že ji musí uchovat v tom stavu, aby byla účinná. (Zodpovídá za to, aby se nepoškodily bílkovinné složky.) Obvykle jsou používané pufry, což jsou tlumící roztoky, které vyrovnávají pH. (To způsobuje snížení rizika odbourávání účinné látky.)

Další složkou jsou zbytkové látky. Jedná se o pozůstatky z výroby. Převážně je množství natolik malé, že je nelze detekovat běžnými analytickými metodami. Jsou to například vaječné či kvasinkové proteiny nebo antibiotika.

Nežádoucí účinky

Nežádoucí účinky se projevují vzácně. Některé z nich lze potlačit antipyretiky. Mohou se pohybovat od lehkých jako například zarudnutí, mírná bolest či zduření mízních uzlin až po těžší jako zvracení, ztráta váhy nebo zvýšení teploty.

DALŠÍ ČLÁNKY: